HVĚZDY, MůJ OSUD

2. kapitola

Mezi Marsem a Jupiterem je široký pás asteroidů. Tisíce známých a neznámých; mezi nimi jedinečný byl v tomto monstrózním století asteroid Sargasso, malá planetka uplácaná ze skalisek a vraků lodí, ukořistěných jejím obyvatelstvem v průběhu dvou století.
Byli to divoši, jediní divoši dvacátého čtvrtého století; pocházeli z výzkumného týmu vědců, kteří se ztratili před dvěma sty lety a po selhání řízení se vylodili v pásmu asteroidů. Mezi časem byli jejich potomci objeveni, když si vybudovali vlastní svět a kulturu, ale než by se vrátili na Zem, raději zůstali ve vesmíru, loupili a plenili a praktikovali barbarské karikování vědeckých metod, které si pamatovali od předků. Sami sebe nazývali Lidé vědy. Svět na ně zapomněl.
Vesmírný koráb Nomád se motal vesmírem, jeho kurs nesměřoval ani k Jupiteru ani ke hvězdám. Brouzdal se pásem asteroidů pomalou spirálou umírajícího zvířete. Když míjel asteroid Sargasso, byl okamžitě chycen Lidmi vědy, aby byl přidán k jejich malé planetě. Našli Foyla. Probral se, když jej triumfálně nesli na nosítkách přes přirozené i umělé chodby v asteroidu. Byly zhotoveny z meteorického kovu, kamene a plátů lodních trupů. Na některých plátech byla ještě jména již dlouho zapomenutá v historii vesmírných cest: INDICKÁ KRÁLOVNA, Zem; TULÁK ZE SYRTU, Mars; TŘÍ KRUHOVÝ CIRKUS, Saturn. Chodby vedly do velkých hal, skladů, bytů a domů, všechno vybudováno z ukořistěných lodí a zabudováno do asteroidu.
V rychlém sledu byl Foyle nesen skrz starou pramici z Ganyméda, sněhový vrták z Lassela, kapitánskou nákladní loď, těžký křižník z Kalistó, palivový transportér z dvacátého druhého století se skleněnými nádržemi ještě plnými dýmového raketového paliva. V této jeskyni byla shromážděna kořist dvou století; zbrojnice plné zbraní, knihovny nacpané knihami, muzea oděvů, sklady strojů, nářadí, potravin, pití, chemikálií, umělých hmot a listin. Zástup okolo nosítek triumfálně zavyl. "Kvant lat!" křičeli. Ženský chór začal vzrušeně mečet:
"Bromid amonný 11/2 g Bromid draselný 3 g Bromid sodný 2 g Kyselina citrónová kvant lat. " "Kvant lat!" řvali Lidé vědy. "Kvant lat!" Foyle omdlel. Znovu se probral. Svlékli ho ze sWandru. Byl v zeleném domě asteroidu, kde byly pěstovány rostliny pro kyslík. Stoyardový trup starého transportéru rudy tvořil místnost, jejíž jedna stěna byla úplně pokryta ukořistěnými okny... okrouhlá okénka, čtvercová okénka, hexagonální okénka, okénka tvaru diamantu... byl tam každý tvar a věk okének, takže celá obrovská stěna tvořila bláznivou směsici skla a světla.
Okny plápolavě pronikaly paprsky vzdáleného slunce. Vzduch byl teplý a vlhký. Foyle se se zamlženým zrakem rozhlížel kolem sebe. Zírala na něj ďábelská tvář. Líce, brada, nos i oční víčka byla divoce potetována, jako dávná maorská maska. Přes čelo bylo vytetováno JOSEF. "O" mělo malou šipku směřující k pravému rameni, což byl symbol Marsu používaný vědci k označování příslušnosti k mužskému pohlaví.
"My jsme Lidé vědy," řekl Josef. "Já jsem Josef; tito lidé jsou mí pobratimové. " Ukázal na ně. Foyle hleděl na šklebící se dav obklopující jeho nosítka. Všechny tváře byly tetovány na ďábelské masky; na všech čelech byla namalována jména.
"Jak dlouho jsi se vznášel prostorem?" zeptal se Josef.
" Vorga, " zamumlal Foyle.
"Jsi za padesát let první, kdo sem dorazil živý. Jsi silný muž. Velice.
Příchod nejzdravějšího je doktrína Svatého Darwina. Velmi vědecká. " "Kvant lat!" zahřměl dav.
Josef uchopil Foylovu ruku a odborným způsobem měřil puls. Jeho ďábelská ústa počítala slavnostně do devadesáti osmi.
"Tvůj puls. Devadesát osm celých šest desetin," řekl Josef, vytáhl teploměr a zbožně jej setřásl. "Velmi vědecké. " "Kvant lat!" přispěchal chór.
Josef nabídl Erlenmayerovu baňku. Byla označena: Plíce, kočka, k.c., hematoxylin a eosin. "Vitamín?" dotazoval se Josef.
Když Foyle neodpovídal, Josef vytáhl z baňky velkou pilulku, vložil ji do dutiny dýmky a zapálil. Jednou si potáhl a pak zagestikuloval. Před Foylem se objevily tři dívky. Jejich tváře byly divoce tetovány. Přes čela měly napsaná jména: JOAN, MOIRA a POLLY. "O" u každého jména mělo na spodu malý kříž.
"Vybírej," řekl Josef. "Lidé vědy praktikují přirozený výběr. Buď vědecký při výběru. Buď genetický. " Jak Foyle znovu omdlel, jeho ruka se svezla z nosítka a ukázala na Moiru.
"Kvant lat. "

*

Byl v hale s kopulovitou klenbou. Hala byla naplněná rezavějícími starožitnými přístroji: centrifuga, operační stůl, rozbitý fluoroskop, autoklávy, bedničky rezavých chirurgických nástrojů.
Blouznícího a zuřícího Foyla uvázali k operačnímu stolu. Nakrmili ho. Oholili a vykoupali. Dva muži začali ručně točit starožitnou odstředivkou. Vydávala rytmické zvuky podobné dunění válečného bubnu.
Shromáždění začali obcházet stůl a prozpěvovat.
Otočili se k starobylému autoklávu. Vřel a vystřikoval gejzíry, plnil halu skučící párou. Otočili se k starému fluoroskopu. Byl zkratovaný a vyzařoval přes zamlženou halu prskající záblesky světla.
Nad stolem se rýsovala deset stop vysoká postava. Byl to Josef na chůdách. Měl oblečenou chirurgickou masku, čapku a chirurgický plášť, jenž mu visel z ramen až na zem. Plášť byl přehnaně vyšívaný červenou a černou nití. Výšivky zobrazovaly anatomické části těla. Josef vypadal jako ponurý gobelín bez chirurgických nápisů.
"Prohlašuji tě Nomádem!" zaintonoval Josef.
Vřava se stávala ohlušující. Josef naklonil rezavou plechovku nad Foylovo tělo. Bylo cítit zápach éteru. Foyle ztratil poslední útržky vědomí a obklopila ho tma. Mimo temnotu se vznášela znovu a znovu Vorga T:1339, zrychlovala směrem ke slunci; pěnilo to Foylovi krev a sžíralo mozek tak, že nemohl potlačit tichý výkřik po pomstě.

*

Matně si uvědomoval omývání, krmení, obcházení a prozpěvování.
Nakonec se probral do světlého okamžiku. Bylo ticho. Byl v posteli.
Dívka, Moira, byla v posteli s ním.
"Kdo si?" zakrákal Foyle.
"Tvoje žena, Nomáde." "Co?" "Tvoje žena. Vybral sis mě, Nomáde. Jsme gamety." "Co?" "Vědecky oddáni, " řekla hrdě Moira. Vyhrnula si rukáv noční košile a ukázala mu rameno. Bylo zohyzděno čtyřmi škaredými škrábanci.
"Byla jsem očkována něčím starým, něčím novým, něčím půjčeným a něčím modrým. " Foyle se vyhrabal z postele.
"Kde sme teď?" "V našem domově. " "Jakém domově?" "Tvém. Jsi jedním z nás, Nomáde. Musíš se ženit každý měsíc a získat mnoho dětí. To bude vědecké. Ale já jsem první. " Foyle si jí nevšímal a začal pátrat. Byl v hlavní kabině malého raketového člunu z počátku 24. století... kdysi soukromé jachty. Hlavní kabina byla přeměněna na ložnici.
Nahnul se k průzoru a vyhlédl ven. Jachta byla zatmelená do hmoty asteroidu a spojená chodbami s hlavním tělesem. Přešel k zádi. Dvě menší kabiny byly plné rostoucí zeleně k získávání kyslíku. Motorová sekce byla změněná na kuchyni. V palivových nádržích bylo Hi- T palivo~ ale napájelo hořáky malých kamen na raketových komorách. Foyle přešel dopředu. Z řídící kabiny byl nyní salón, ale řízení bylo stále funkceschopné. Zamyslel se. Odešel na záď do kuchyně a odmontoval kamna. Připojil palivové nádrže k tryskovým spalovacím komorám. Moira ho udiveně sledovala.
"Co to děláš, Nomáde?" "Musim se vodsud dostat, děvče," zamumlal Foyle. "Mám nějakou nevyřízenou práci s lodí zvanou Vorga. Rozumíš, děvče?
Vyrazit ven v tomdle člunu, toť vše. " Moira poděšeně couvla. Foyle uviděl pohled jejích očí a skočil po ní. Byrještě tak ochromen, že se mu lehce vyhnula. Otevřela ústa a pronikavě vykřikla. V'tom okamžiku naplnilo jachtu silné ~voněnÍ; byl to Josef a jeho bratrstvo s ďábelskými tvářemi, bušící venku do kovového trupu lodi - provázeli novomanžele rituálem vědeckého zmatkování. Moira trpělivě pronásledována Foylem křičela a uskakovala. Zahnal ji do rohu, roztrhal na ní noční košili a svázal ji s ní. Moira tropila tolik hluku, že by roztrhl asteroid, ale vědecké zmatkování bylo hlasitější.
Foyle ukončil hrubou správku motorů; už z něj byl téměř expert.
Zvedl svíjející se dívku a odnesl ji k hlavnímu průlezu.
"Odchod," zakřičel Moiře do uší. "Odpálení. Odtržení rovnou pryč z asteroidu. Peklo roztrhnutí, děvče. Možná všici zemřete, vy. Všecko se doširoka rozevře. Nemam ponětí, co všechno. Nebude vzduch. Nebude asteroid. Di, řekni jim to. Varuj je. Běž, děvče." Otevřel průlez, vystrčil Moiru ven, zabouchl průlez a zajistil jej. Zmatek náhle přestal.
V řídící kabině Foyle odstartoval zapálení trysek. Automaticky začala ječet siréna, kterou nebylo slyšet už desetiletí. Tryskové komory se s tupými otřesy zapalovaly. Foyle čekal, až teplota dosáhne hodnoty hoření. Při čekání se sužoval obavami. Jachta byla zabudovaná do asteroidu. Byla obklopena kamením a ocelí. Její zadní trysky směřovaly na trup jiné lodi, také zabudované do asteroidu. Nevěděl, co se stane, až ho trysky odpíchnou, ale Vorga ho hnala do téhle riskantní hry.
Trysky vzplanuly. Zazněl dutý výbuch, jak plameny z Hi- T vyrazily z pohonné části lodi. Jachta se prudce otřásala, skřípala a zahřívala se. Ozývaly se zvuky namáhaného kovu. Potom se jachta rozskřípala kupředu. Kov, kámen a sklo se rozletěly a loď vystřelila z asteroidu do vesmíru.

*

Loďstvo Vnitřních planet ho vyzvedlo sto padesát tisíc kilometrů nad Marsem. Po sedmi měsících skutečné války byly hlídky ostražité, ale bezstarostné. Když jachta neodpovídala a nevysílala ani poznávací signály, měla být okamžitě zničena palbou a otázky o vraku měly být kladeny až potom. Ale jachta byla malá a posádka křižníku byla žhavá na peněžitou odměnu. Přiblížili se a zahákli.
Uvnitř našli Foyla, který se tam vznášel uprostřed kupy odpadků a domácího vybavení jak bezhlavý červ. Opět krvácel, šrámy měl plné páchnoucí sněti a polovinu hlavy rozcupovanou. Odnesli ho do křižníku na palubu nemocných a opatrně zatáhli záclonu na jeho nádržce. Foyle nebyl na pohled hezký ani pro žaludky nejsilnějších mužů na spodní palubě.
Než křižník dokončil svou hlídkovou cestu, zalátali jeho torzo v amniotické nádrži. Foyle se probral k vědomí na cestě zpátky k Zemi a brblal slova začínající písmenem V. Věděl, že je zachráněný. Věděl, ž~ jen čas stojí mezi ním a pomstou. Nemocniční služba ho slyšela jásat v nádrži a rozhrnula záclony. Foylovy zamlžené oči vzhlédly. Saniťák nemohl udržet svou zvědavost.
"Slyšíš mě, čověče?" zašeptal.
Foyle zachrochtal. Lapiduch se nahnul níž.
"Co se ti stalo? Kdo ti to do pekla udělal?" "Co?" zakrákal Foyle.
"Ty nevíš?" "Co? Vo co de?" "Počkej chvíli, jo. " Lapiduch zmizel, jak jauntl do zásobárny a za pět sekund se objevil vedle nádrže. Foyle se snažil vylézt z kapaliny. Jeho oči se leskly.
"Se to vrací, čověče. Něco z toho. Jauntnout, nemoh sem jauntnout na Nomádovi. " "Co?" "Byl sem bezhlavej." "Čověče, dyť tys vůbec neměl hlavu." "Nemůžu jauntnout. Sem zapoměl. Sem zapoměl všecko. Furt si nemůžu spomenout. Já -" " Ucuknul leknutím, když před něj lapiduch dal obrázek divoce tetované tváře. Byla to maorská maska. Tváře, brada, nos a víčka byly ozdobeny proužky a kroužky. Přes čelo bylo namalováno N omád. Foyle civěl, pak v agónii vykřikl. Díval se do zrcadla. Tvář byla jeho vlastní.

Třetí kapitola..